Autorka, výtvarnice a arteterapeutka, se tématu terezínských učitelů a dětí věnuje už od 80. let a zpracovala je ve svých odborných publikacích. Tento příběh pojímá jako dokumentární román psaný ich formou z pohledu hrdinky, ale také jako vlastní příběh o hledání svědků, detailů, o problémech se zpracováním, o svém osobním vztahu k hrdince. Využívá vzpomínky jejích žáků a přátel i úryvky z korespondence a skládá tak barvitou mozaiku ze života této pozoruhodné ženy od dětství po smrt. Friedl se narodila do židovské rodiny, její maminka záhy zemřela a Friedl vyrůstala jen s otcem. Vystudovala uměleckou školu, ve Vídni si otevřela ateliér a vstoupila do Komunistické strany Rakouska. Byla zatčena, po propuštění odešla do Prahy, kde ji přítelkyně psychoanalytička dovedla k metodě arteterapie a kde se vdala za svého bratrance Pavla Brandeise. Roku 1938 odmítla vízum do Palestiny a odstěhovala se s mužem do Hronova, kde získal práci. V roce 1942 byli oba deportováni do Terezína, kde Friedl působila jako vychovatelka - věnovala se s dětmi výtvarné tvorbě a arteterapii, čímž se je snažila odpoutat od nelidské reality. Před odchodem do Osvětimi nechala v kufru na půdě ukrýt stovky dětských výtvarných děl, která se po válce dostala do pražského Židovského muzea. Dne 9. října 1944 byla spolu se "svými" dětmi zplynována. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR