„Tatínek říká, že jsem jeho sluníčko. Ale já jsem sluníčko nikdy neviděla. Jen cítím, jak mě hřeje. Ani svoje hračky nevidím. Ožijí, až když se jich dotknu prsty. To však není zázrak. Víte, já jsem slepá. Svět vidím rukama a ušima, a trochu dokonce i nosem a jazykem.“ Takhle se čtenářům představí sedmiletá Mimi. Její svět ale vůbec není nudný. Spolu s neposednou Lízou, která bydlí v jejich domě, poznává sousedy a prožívá jedno dobrodružství za druhým. Zrak najednou není důležitý a i dny jsou plné nekonečné fantazie, překvapení, tajemna, vzrušení. Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně